Návštěva Klešic
Klešický sál
05.10.2010
V neděli naše seskupení podniklo výpravu do Klešic omrknout bitevní pole. Jako správní generálové jsme okoštovali zkušeným jazykem místní mok, jenž lahodný vskutku byl a buňky chuťové okouzlil. Máte se na co těšit :-) Celé se to událo takto:
Jakožto poctiví muzikanti jsme zkoušeli, avšak čas nás tlačil a Petrův (Petr je řidič samohybu o čtyřech kolech poháněného plutoniem) povoz netrpělivě radioaktivně zářil a už vypadal, že na nás vyplivne nějaké to vyhořelé palivo. Sbalili jsme saky paky, peněženky (Vik Jackovu, Jack Jardovu a Jarda Vikovu), fotoaparát a dobrou náladu. Vydali jsme se směrem na Pardubice u Hradce, které jsme projeli zírajíce na policisty a policistky, jak tančí uprostřed křižovatky a zuřivě gestikulují na nechápající řidiče. Petr přepnul na raketový pohon, abychom byli z toho Kocourkova co nejdříve pryč.
Než jsme vjeli do Městcova Heřmaňáku, odbočili jsme vpravo na silnici třídy první, ultra exclusive, na které pravděpodobně plánují zorganizovat závody formule 1 jako v Monaku. Chyběly jen bariéry. Po pár šikanách a zastávce v boxech jsme dojeli za mohutného aplausu místních psů do Klešic. Petr přepnul plutóniový pohon na Bursíkův hnojostroj, abychom udělali něco pro to životní prostředí, tož nejsme žádný todlencto, ignoránti, no né? Tak tedy ... pomalu jsme projížděli Klešice, před koncem vesnice jsme odbočili doleva a kroutili hlavami a hledali a hledali. Tím jsme asi pobavili postarší paní na zahrádce, jenž na nás koukala a také za námi začala kroutit hlavou. Doufejme, že se jí podařilo dát ji zpět do původní polohy - zjistíme za týden.
Jeli jsme si to tedy stále dál, až jsme uviděli ceduli s takovým rohatým pánem ... prej se jmenuje Kozel, říkal hospodskej, ale my tomu doteď nerozumíme, jestli je ten "Kozel" majitel hospody, lichvář, nebo proč ho tam vlastně vystavujou. Hospůdka líbezná, musím podotknout, vytopíno bylo a místní štamgasti na nás mávali usmívajíce se od ucha k uchu. Dali jsme si pár piv z Velkých Popovic. Tam prej je taky ten pan Kozel, no pak se v tom má člověk vyznat, dyk je všude, divný, na to, že vypadá jak čerrrrt!
Klíče rachotí v zámku a my se ukrýváme za stolem. Dveře od sálu otevírají se s mohutným zavrzáním, až tuhne krev v žilách. Jack se na nás dívá přimhouřenýma očima a hlaveň svého glocku míří do tmy, jenž se rozprostírá až do nedohledna. Myslím, že mu není do smíchu. Sebral odvahu, s mohutným bojovým rykem skočil parakotoul a už slyšíme jen ohlušující střelbu a vidíme spoustu záblesků žíhajících z jeho zbraně. Byla to nekonečná doba, po které nastalo hrobové ticho. "Jacku?" volá Jarda. Nic. Stále ticho. S Jardou se na sebe díváme, mírně oba kývneme hlavou, vytasíme obří katany a vbíháme do sálu. Technikou jinouchingjintsusi si kryjeme záda a zároveň sekáme do všeho, co se k nám přiblíží. Je to hrozné. Bojový ryk, jenž je všude kolem nás, vnitřnosti a useklé končetiny padající na zem, ty zvuky se nám zarývají do mozku jako motorová pila ... pilaaaa, vrrr, hnnnn.
Opět ticho. S Jardou se rozhlížíme a hledáme vypínač. Najednou někdo rozsvítí a je to Jack, nemá zbraň a pravé oko. Culí se na nás. Vím proč - moje levá ruka leží na zemi a Jarda nemá nohu. Taky levou.
S úsměvem na rtech a nadšením v hlasu si jdeme dát zasloužené pivo - vždyť jsme porazili Smůlu, jenž tam, mrcha, čekala na příští týden, bok po bohu se svými bratry Stresem a Kytaropalem. Připili jsme si na dobře odvedenou práci. A co oko, ruka a noha? To nic, to doroste, my jsme přeci nesmrtelní členové Jack Bigbeat Show!
... během výletu jsme pořídili pár fotek, lístek s čárkami za pívo jsme raději hodili do kamen, aby nebylo důkazů, jenž se mohou obrátit proti nám, no a cesta domů byla klidná až na mezipřistání u Opaťáku, kde jsme museli vyprázdnit nádržky na moč.
Těšíme se na koncert! :-)
JACK BIGBEAT SHOW
